AKDAS 2004

Akdas se objevil nečekaně v roce 2004 a po jeho absolvování jsme všichni byli plni dojmů. Muselo to z nás ven a tak jsem začal točit film a Helča se dala do psaní povídky, kterou vám nabízíme k přečtení. Pro čtenáře těchto stránek bude jistě zajímavé se podívat na průběh jedné z expedic očima někoho jiného.

Takže se pohodlně usaďte a čtěte:

 

kapitola 1

JAK TO VŠECHNO ZAČALO

Tak je tu konečně ten den, na který jsem čekala měsíc. Ten měsíc jsem žila jen představami, jaké to asi bude, splní se mé očekávání, kolik lidí zlomíme pro naši akci? Snad nám vyjde počasí...

Ta chvíle, kdy budou mé otázky zodpovězeny, právě nastala a já můžu říct: „Je to tady!“
 
Máme pátek 8.10.2004, balím vše potřebné a se svým tučňáčkem vyrážíme na naše venkovské sídlo, kde to má všechno vypuknout. Jistě všechny, co se právě pustili do čtení, zajímá, jaká velká akce že to má vypuknout. Ale musíme pěkně popořádku, jak to vlastně všechno začalo.

Já i Emil máme rádi fotografie a tak jednoho krásného odpoledne jsme sedli k počítači a dali se do prohlížení Emilova fotoalba. Začala jsem se seznamovat s novými lidmi, zajímavými místy a neméně zajímavými akcemi. A právě jedna taková akce mne velice zaujala, spustila se lavina otázek a odpovědí a já v tu chvíli věděla, že tohle je jedna z věcí, které bych ráda zažila. Napínám vás? Tak dobře.

Začalo to před dvaceti lety, kdy Emilův kamarád dostal nápad vylézt si třítisícovku. Problém byl v tom, že nejvyšší vrchol u nás je pouhých 1600m. Není to zase tak málo, ale pro realizaci plánu je to málo. A tak přemýšlel, až ho napadla skvělá myšlenka. Ve svém okolí bylo třeba zmapovat několik kopců tak, aby jejich součet byl oněch potřebných 3 000 000 mm a akce byla na světě. Rotava a Oloví je obklopena horami, takže stačilo si vybrat. Aby se nezdržovali a neunavovali přecházením od kopce ke kopci, protože samotné výstupy byly velmi náročné, šel se každý kopec dvakrát. První den se zdolávaly vrcholy nad Olovím, kam je ráno dopravil vlak a druhý den se dobývaly rotavské kopce, kde byl i cílový vrchol na známých čedičových varhanech, které pro naši akci byly přejmenovány na Akdas podle jedné turecké třítisícovky. A protože miluji přírodu, sport, adrenalin a srandu a to vše tato akce nabízela, svěřila jsem se Emilovi o mé touze zažít Akdas. Ten hned ožil myšlenkou, že by se Akdas po dvacetiletém spánku probudil.

Rozhodili jsme sítě mezi známé a začali plánovat. Den „D“ padnul na 9.10. Bohužel úlovek nebyl podle našich představ, protože většina lidí volí pohodlnější způsob zábavy a smysl života jim uniká, ale nám to nevadilo, i když jsme byli jen čtyři. Komu Emil věřil a zklamal, byl Mário - kamarád, spolužák kluků a člen uplynulých Akdasů. Bohužel se kamsi odstěhoval a já ho i nadále znám pouze z fotek a Emilova vyprávění. Takže letošní ročník Akdasu absolvujeme ve čtyřech: JÁ, EMIL, MARTIN (Emilův spolužák, kamarád a člen bývalých Akdasů) a JIRKA (spolužák kluků, kamarád a nováček, tak jako já).

* * *

kapitola 2

SOBOTA

A je tu 10. října 2004 sobota ráno a zvuk budíku, který nás vytrhuje ze spánu nám zní úplně jinak než v pracovní dny. Zdá se, že je nám ten zvuk dokonce příjemný a vyskakujeme z postele plni toho, co nám dnešní den připravil. Vyzbrojili jsme se pitím, jídlem a nepostradatelnou hůlkou, kterou Jirka zásadně odmítl, a vyrazili k autobusové zastávce. Za chvíli vidíme, jak si to k nám šine v šusťákovce a bez batohu náš Jiří alias FÁRBY. Na otázku, kde má jídlo a hlavně pití, řekl, že jde jen zabít dopoledne a že to vydrží. Docela jsme se pobavili, protože nevěděl a ani neměl představu, co ho čeká. Emil se snažil o vysvětlování, ale Fárby si vedl svou: „Jen si slezu pár kopečků a pak ještě musím stihnout Baumax.“ Tak jsme přemlouvání odložili a věřili, že ho později stejně zlomíme.

Mezi tím nám přijel autobus, který nás měl dopravit do Kraslic. Během jízdy se stihla technická část, a to rozdávání mapek a důležitých průkazek, které jsme hned po obdržení museli připnout na viditelné místo. Vše bylo dílo mého tučňáčka, který byl na to oprávněně pyšný. Jirka si krátil cestu studováním mapy a cesta nám rychle ubíhala. Vystoupili jsme v Kraslicích předměstí, přemístili se na vlakové nádraží a čekali na vlak, ve kterém měl sedět Martin. Udělali jsme první fotky, ale to už slyšíme houkání a náš motoráček vjíždí do stanice. A nebyl to ledajaký vláček. Vypadal moc dobře, byl na vyšší úrovni, než jsme zvyklí a usmyslel si, že nás nepustí dovnitř. Ale nakonec jsme ho přelstili, zjistili jeho slabou stránku a musel nakonec otevřít. Uvnitř už nás čekal poslední člen výpravy Martin. A tak jsme vyrazili vstříc novým dobrodružstvím.

Cesta trvala jen chvíli a já se najednou ocitla na olovském nádraží a uvědomila si, že je to 25 let, co jsem tam stála naposled. Oloví je sice konec světa, ale když někde strávíte svých prvních 15 let života, máte k tomu místu určitý vztah a docela mě to dostávalo. Vyrazili jsme k našemu prvnímu kopci a cestou se Jirka rozhodl, že přece jen bude lepší, když si k tomu jídlu a pití něco koupí. V místě, kde kdysi stávala restaurace s cukrárnou, vyrostla nová, „tolik potřebná“ benzínka a náš milý Fárby si to tam namířil. Během chvilky byl zpět a se šťastným výrazem ve tváři svíral v ruce kornout se zmrzlinou. Nebyl to zrovna nejrozumnější nápad, ale on byl spokojený a to bylo to nejdůležitější. Samozřejmě nastal děsný výbuch smíchu, s kterým jsme dorazili ke kopci, který stál nedaleko. Bylo 7.15 h., když jsme stáli u jeho úpatí. Udělali snímečky a mohlo se začít s výstupem. V duchu jsem si říkala: „A je to tady, nyní se ukáže, co moje tělo vydrží. Hurá nahoru!“ Asi po 20 metrech jsem zjistila, že nemám rukavici. Samozřejmě se všichni bavili představou, co zbude z mé výstroje u dvanáctého kopce. V Oloví nás čekalo 6 vrcholů a každý se půjde dvakrát.

Při prvním výstupu se musel Martin posilnit, jelikož se přiznal, že nesnídal. Byli také první připomínky k organizačním věcem a to z úst Fárbyho. Nelíbilo se mu to, že se půjde každý kopec dvakrát. Bylo mu vysvětleno, že je to úspora času a nachozených kilometrů. První výstup a sestup nám trval hodinu a my si předběžně spočítali, že máme před sebou 12 náročných hodin.

Když jsme slezli první kopec, dala jsem se do hledání rukavice, ale marně, proto jsem se vydala k nádraží, které bylo nedaleko. Smutně se mé oči upíraly k zemi a doufaly, že uvidí mou ztracenou rukavici. A tak jsem došla až na nádraží, ale i tam bylo mé hledání bezvýsledné. Rozhodla jsem se zapojit do mého pátrání i výpravčího a zamířila za ním do jeho kanceláře. Jak se ukázalo, má intuice byla správná. Dostala jsem potřebné informace a došla si pro svou rukavici na nástupiště, kde ležela na lavičce. Byla jsem šťastná a já v tu chvíli věděla, že nás dvě už nic nerozdělí.

Tak a teď jsem se s chutí pustila do druhého výstupu. Ale co to? Měla jsem problém zdolat dost strmý začátek kopce a hned jsem zjistila proč. Tentokrát mi chyběla hůlka a Emil se už chytá za hlavu v domnění, že hůlka zůstala na nádraží při hledání rukavice. Ale mýlil se, byla zapíchnutá jen pár metrů ode mne a čekala, až se pro ni vrátím. Ten kousek jsem slezla a tentokrát s kompletní výbavou hurá nahoru. Cestou jsme se snažili zlomit Jirku, aby s námi vydržel aspoň tu sobotu celou, ale byl neoblomný. Tvrdil, že to bude takové jeho seznámení s akcí, ale hlavně ten jeho Baumax, ten nás dostával.

Při přesunu na druhý kopec jsme míjeli krámek a Fárbyho napadlo, že by bylo dobré se opět posilnit. Udělali jsme tedy malou pauzu a čekali s čím nás Fárby překvapí. Tentokrát sáhnul po zdravé výživě a začal v krabicích před obchodem vybírat banány a myslel i na nás. Odešel dovnitř zaplatit a vrátil se za námi ještě s čímsi navíc, co měl zabaleno v papíře. Po rozbalení nás opět rozesmál tak, jak to umí jen on. Z papíru vytáhl pěknou jitrničku, díky které vznikla nejveselejší fotka naší akce.

A tak posilněni a pobaveni míříme ke kopci č.2 a společnost nám začalo dělat i sluníčko. Nádhera. Mířili jsme k hornímu Oloví.

Po chvíli opouštíme cestu a už se zase škrábeme terénem k vrcholu, kde na mě čekalo takové adrenalinové překvapení. Stál tam vysílač a má první myšlenka byla: „Ten bude můj“. Šli jsme se nejdřív podívat na druhou stranu kopce a já tam stála ohromena, neboť pode mnou se rozprostíralo horní Oloví a já stojím na vrcholu „Dědovky“ - kopce, kde jsem coby dítě školou povinné provozovala zimní sporty.

Trochu sentimentality a hurá na vysílač. Jediný, kdo sebral odvahu jít se mnou, byl Martin. Já první a on za mnou. S výstupem na vysílač jsem už měla malou zkušenost, takže tentokrát se šplhalo s menším strachem než poprvé, kdy jsme si s Emilem troufli jen do jedné třetiny. S přibývajícími metry sílil i strach a s Martinem jsme si vzájemně dodávali odvahu. Asi pět metrů pod vrcholem byla plošina a tam jsme zůstali stát oba uneseni tím nádherným výhledem. Z jedné strany sklárna a sídliště jako na dlani a z druhé strany vrcholky okolních kopců. Ta úžasná podívaná mě přenesla kamsi do Konga a já se dívala na deštné pralesy. Martin, ač jsem ho upozorňovala, ať nezapomene na foťák, zapomněl a teď litoval. Emil, když nás viděl v té výšce, prohlásil, že se mu z nás dělá blbě a že jsme blázni. Martin zavtipkoval a volá na Fárbyho ať mu foťák přinese nahoru. Ten ho k našemu překvapení vzal a už si to míří za námi nahoru. Samozřejmě to nakonec nedá ani mému miláčkovi, přece se nenechá připravit o tak skvělý zážitek a následuje Fárbyho. Tak jsme se ocitli všichni čtyři ve výšce 25m a v němém úžasu jsme tam stáli a zírali, co příroda stvořila. Z našeho rozjímaní nás po chvilce vytrhl vítr, který s námi lehce pohupoval, a nás napadala myšlenka možného zřícení. Martin v tu chvíli prohlásil: „Ať je to hlavně rychlá smrt a dlouho se netrápíme“ a Fárby zase studoval rezavé šrouby, které držely konstrukci pohromadě, a neměl z toho dobrý pocit. Emil vylezl nakonec ještě kousek nad nás, aby nám udělat foto ve výšce. Ale pak už začala být pěkná zima a tak jsme se rozhodli, že přišla chvíle vrátit se na zem a pokračovat v cestě k našemu cíli.

Při sestupování jsme si všimli trojice mladíků postávajících kousek od vysílače. Řekli jsme si: „Asi další expedice co jde dobývat Akdas.“ Když jsme je pak ale míjeli, zjistili jsme, že jsou tam pracovně. A tak jsme se vydali k úpatí, abychom si náš kopec jako všechny ostatní mohli vyšlápnout ještě jednou.
 
Fárby byl neoblomný. I přes naše prosby a slzy byl rozhodnutý opustit naši výpravu. Teď už jen tři se vydáváme opět na vrchol, kde jsme procházeli kolem trojice pracujících a ubezpečili je, že už je to opravdu naposled. Zeptali se, kam máme namířeno. Sborově jsme se smíchem odpověděli: „Na Akdas!“ A oni jen chápavě: „Aha.“ A náš smích už propukl v řehot.

Teď následoval trochu delší přesun ke kopci číslo „3“. Čekal ve Studenci, osadě patřící k Oloví. Cesta se nám trochu zdramatizovala ve chvíli, kdy na nás vystartoval zlý pes obranář. Situaci jsme ale hravě zvládli a šťastně pokračovali v naší slavné expedici.

Výstup byl tentokrát mírnější ale o to delší. I když na nás cestou čekalo malé překvapení v podobě prudkého kamenitého srázu, kde jsme se pěkně zapotili.

Při přechodu na „Čtyřku“ nastaly trochu zmatky a my se dostali k „Pětce“. Nám to samozřejmě nevadilo, ale kluci měli obavy z Vladana, jak mu tyhle změny vysvětlí. Stoupání bylo dost náročné a kluci mi stále unikali. A jak se tak škrábu směrem nahoru, kde se vzala tu se vzala, přede mnou si to leze nádherně zbarvená ještěrka. Říkala jsem si, že to není obyčejná ještěrka. Byla dost pomalá, a když jsem ji chytala, vůbec neutíkala. Povedlo se mi ji chytit do čepice a volám na kluky, ať počkají, že pro ně něco mám. Když uviděli můj úlovek, byli nadšeni. Poučili mě, že to, co jsem chytla, není ještěrka, ale mlok a bylo jim záhadou, kde se tam vzal. Nafotili jsme ho a pustili zpět do přírody.

Na vrcholu přišel čas oběda. Po sedmi hodinách jsme měli nárok. Já, ač dávám přednost zdravé výživě, dnes jsem si dala s chutí pěkný kousek bůčku a dorazila se gumovými medvídky od Martina. Při druhém sestupu už nebyl Martin sám, koho bolelo koleno a připojily se i mé bolesti. Ten už byl na tuto situaci vyzbrojen obinadlem, jelikož už má své zkušenosti. A já vím, co mi nesmí na příštím Akdasu chybět. Posilněni a odpočati jsme vyrazili dál za naším dobrodružstvím.

K pětce jsme se museli přesunout po kolejích k silnici. Stoupání hned v prvních metrech nebylo jednoduché. Já s Emilem jsme měli první pokusy zdolat prudký terén nezdařilé a po prvních metrech nás zemská přitažlivost stáhla zpět. Do druhého pokusu jsme dali vše a to přineslo své ovoce a my mohli pokračovat. Ještě jedno překvapení na nás čekalo během stoupání. Část tohoto výstupu vedla dost rozbahněným terénem a my si to dostatečně užili.

Měli jsme za sebou 9 hodin a já toho začínala mít dost. Ozývala se únava a vyčerpání a v tu chvíli jsem si říkala: „Akci Akdas jsem si splnila, ale více ročníků už nemusím.“ I můj miláček se přiznal, že má krizi. Na vrcholu jsme si odpočinuli, a pak jsme začali sestupovat, abychom se přesunuli k našemu pro dnešní den poslednímu kopci. Při jeho prvním sestupu mě koleno začalo tak bolet, že jsem se musela držet, abych se nerozbrečela. Nechtěla jsem to u posledního kopce vzdát a tak jsem zatnula zuby a několik metrů za klukama se belhala dál se svěšenou hlavou. Když ji zvednu, abych si ověřila, že se mi kluci moc nevzdalují, vidím, jak čekají na mě. Z mého výrazu vytušili, jak mi je a poslední sestup a výstup mi odpustili.

A nastal čas návratu. Čekali nás 3 km na rotavské nádraží a pak další 3 km na sídliště. V tu chvíli to byla pro mě hrozná představa. Byla už téměř tma. Martin chtěl stihnout vlak do Kraslic a my do toho začali bloudit. Lesní cesta nás měla dovést na silnici k nádraží, ale my ne a ne se z lesa vymotat. Začalo to být dost depresivní. Moje představa byla vana a postel, a teď tohle. Jak se nám všem ulevilo, když se před námi najednou objevila silnice. To bylo radosti.

Martin si už jen přál stihnout vlak a já mu tiše záviděla, že už mu to na nádraží pro dnešní den končí. Nás čekají ještě 3km, které mi připadaly v tuto chvíli úplně šílené. Jaká byla moje radost, když nám nabídnul lepší variantu. Do Kraslic s ním vlakem a odtud nás na Rotavu odveze autem. V tu chvíli jsem mu byla vděčná, protože jsem byla opravdu na pokraji svých sil. Teď hlavně stihnout vlak.

Povedlo se dorazit včas, dokonce jsme měli i chvilku času, a tak zničena jsem si sedla na schody a čekala na ten zvuk, zvuk houkajícího vlaku, co nám zněl celý den snad každou hodinu. A teď jsem si ho tak přála slyšet, a ne jen já, a on nepřicházel. Jak tak sedím a čekám, začala jsem přemýšlet, kam jsem si dala brýle. Byla jsem přesvědčena, že jsem je položila vedle sebe a tak šmátrám kolem. Emil si mě všiml a zajímá ho, cože to hledám. Když k němu zvednu hlavu a sdělím mu, co postrádám, začne se smát. Já je totiž měla na hlavě.

A najednou slyšíme tu rajskou hudbu, šťastni nasedáme do vlaku a ten nás veze směr Kraslice. Ještě dojít k Martinovu baráku, hurá už jde s klíčky. Manželka na chudáka vyjela: „Ty chceš řídit opilej“, musel jí vysvětlit, že není opilej, ale unavenej. Ten den jsme se naposled zasmáli, pak už jen jízda autem, výtah, vana, guláš, zkouknout fotky a hurá postel.

* * *

kapitola 3

NEDĚLE

A opět zvonění budíku a my se probouzíme do nového dne, o kterém víme, že má pro nás připravenu spoustu nových zážitků. Odpočati vyskakujeme z postele.

Čeká nás ještě výroba vlajky, při níž byl použit můj starý pracovní plášť, na který se vlajka namalovala temperami. Zvládli jsme vlajku, kávu i svačinu a Martin nikde. Devátá, na kterou jsme byli domluveni, už uběhla a my nedočkavi nových dobrodružství jsme začínali být nervózní. Kolem půl desáté konečně doráží na svém kole, převléká se z cyklistického do turistického, ještě kolo do sklepa a tradá na kopce. Samozřejmě nezbytné foto před domem a můžeme vyrazit.

Jelikož by naše oblečení a hůlky jistě vzbuzovaly u kolemjdoucích údiv a možná i poťukání na čelo, rozhodli kluci o variantě nechodit přes město. Šlo se tedy podél lesa za paneláky, až jsme došli k úpatí Glasbergu - našeho prvního kopce.

Po chvilce stoupání jsem začala pociťovat slabost a motání hlavy. Odplata za to, že jsem nesnídala. Takže první kopec mi dal pěkně zabrat a na vrcholu jsem si snědla celou svačinu. Na vyrovnání tlaku trochu alkoholu a hned jsem se cítila jinak. Po malé pauze, kdy byly domluveny malé změny trasy, jsme vyrazili směr bývalá hospoda „U jelena“. Kluci se cestou vrátili o dvacet let zpátky a zavzpomínali si na jejich výpravy za zlatavým mokem.

Cesta vedla lesem, a když jsme se po chvíli objevili na louce, rozprostřel se před našimi zraky nádherný výhled na okolní krajinu, kde podzim udělal své a slunečné počasí tomu dodávalo tu jedinečnou atmosféru. Z našich úst jen znělo: „To jsou panoramata!“ Ta naše příroda je opravdu úžasná a tak málo lidí stojí o to tu nádheru vidět. Radši si žijí ve svých depresích a stresech, nadávají, jak se jim život nepovedl a přitom stačí tak málo, aby byl člověk šťastný. Stačí se dívat kolem sebe.

Nabažili jsme se, nafotili tu nádheru a pokračovali jsme v cestě. Dorazili jsme k hospůdce, kluci ji politovali, jak ji nechali zchátrat a tam se rozhodlo, že sejdeme až do Kraslic, bude další kopeček a odpadne to neoblíbené lezení dvakrát na jeden vrchol.

Jak tak sestupujeme Kraslicemi, vidíme naproti nám kopec, který nás hned dostal, a bylo rozhodnuto o dalším neplánovaném výstupu. Míjíme bývalou nemocnici, kde jsem uviděla prvně světlo světa. Dnes je to další prázdný objekt, o který nemá nikdo zájem a je odsouzen pravděpodobně k totálnímu zániku. Přecházíme silnici, pak koleje a přišel čas stoupání. Začátek byl troch prudší, ale pak už jen mírné stoupání. Kochali jsme se pohledem na vrcholky kopců, které se tyčily ze všech stran. Úžasná podívaná.

Ani dnes se nám nevyhnuly zdravotní problémy. Naše nemocná kolena se ozývala, ale naše touha po dobytí Akdasu byla silnější. Kluky cestou pronásledoval Vladan. Jejich obavy, co řekne na naše změny, je donutilo tuto skutečnost zatajit.

Cestou jsme našli skvělé místo pro případné bivakování. Po jeho zdokumentování naše výprava vplula do lesa a posléze stanula na vrcholu. Při zpáteční cestě jsme narazili na něco zajímavého. Mezi stromy v dost prudkém terénu byla vybudovaná cyklistická dráha pro sebevrahy. Vypadalo to dost šíleně a vidět ty blázny v akci, by musel být zážitek.

Jsme v Kraslicích a stoupáme zpět na Glasberg, kde jsou schované naše bágly. Cestou si děláme malou zastávku v restauraci „U kapličky“, která nahradila „Jelena“. V kapse pouhých 42,50 Kč, ale na naše dvě malé a jedno velké pivo to vystačí. Uvnitř předváděli své umění šipkaři a při našem odchodu jsme neunikli jejich zvídavému pohledu. Nejvíce údivu vyvolaly naše hůlky a padaly dotazy typu: „Jé, tady už napadl sníh?“ Pobaveně jsme se s nimi rozloučili, protože naše hora už byla nedočkavá.

Venku na nás čekalo něco, čemu se nedalo odolat, a tak opět malé zdržení. To něco bylo lano uvázané na stromě a na jeho konci kus prkna, který nám umožnil se pohoupat a na chvíli se vrátit do dětských let. Do našeho řádění na chvíli vstoupil Vladan se svým výrokem, „Co blbnete, vždyť je vám čtyřicet“, ale naše odpověď zní: „No a co má být?“

A jde se. Cíl se nám pomalu přibližuje, už nás od něj dělí jen jeden výstup a my plni emocí a myšlenek si jdeme pro ten nádherný pocit. Na Glasbergu jsme poobědvali, zavolali Dickovi, kterému kluci taky věřili a on zklamal a nechal nás jít bez své účasti. Když jsem mu do telefonu sdělila letmý souhrn toho, co prožíváme, slyšela jsem v jeho hlase lítost nad jeho promarněnou šancí si to všechno taky prožít, ale bylo pozdě.

Balíme a míříme k vrcholu. Do cesty nám vstoupila malá, vítaná překážka: Louka plná oveček, která byla sice obehnána ohradníkem, ale nás nezastavil. Samozřejmě jsme přelezli a ovečky nám chvíli dělaly příjemnou společnost. Jedna byla dokonce tak krotká a dovolila mi prohrábnout její kožíšek. Emil se je snažil přimět k tomu, aby se s námi vydaly k vrcholu, ale bohužel neuspěl.

V naší expedici pokračujeme dál jen my tři. Cestou míjíme mohutný dub, který nás ohromil svou paletou barev. Byla to nádhera, my tam stáli ohromeni a sáli do sebe tu směsici neopakovatelných pocitů. Když jsme byli zpět na zemi, zaslechli jsme toužebný hlas: „Kde jste?“ To hora Akdas stojící opodál se nemohla dočkat, až konečně dobudeme její vrchol. A my s tlukoucím srdcem a zrychleným tepem si jdeme pro ni.

Už se blížíme k úpatí. Ještě přelézt závoru, která nás od něj dělí, a já se najednou válím na zemi. Moje noha totiž našla skrytou díru v zemi a to zapříčinilo můj pád. Ale už jsem zase na nohou, míjíme bývalý domov mládeže, ještě zbývá pár metrů a my najednou stojíme u naší hory a připravujeme se na poslední výstup.

Náš Akdas nám dává docela zabrat a čím blíž jsem k vrcholu, tím větší zmatek se odehrával v mém nitru. Stávala se ze mě rozpolcená osobnost. Jedna půlka se nemohla dočkat, až zvoláme „Dobyt!“, ale druhá půlka si uvědomovala, že tím pro nás končí ty dva nezapomenutelné dny. A to mě dostávalo. Ale ještě nejsme na vrcholu a já jsem naměkko. Tak stoupáme a cíl je pořád blíž a blíž, až konečně po 18-ti hodinách chůze stojíme na vrcholu a radost nebere konce. Jeden přes druhého křičíme: „Dobyt!“

Následuje slavnostní vztyčení vlajky, fotíme se v různých pozicích, smějeme se, nechybí ani slavnostní zapití našim oblíbeným „Magistrem“. Přišly i chvilky dojetí a zhodnocení naší výpravy. Všichni tři jsme se shodli na tom, že ty dva úžasné dny máme tak pod kůží a vše, co jsme si společně prožili, stálo opravdu za to. A víme, že až budeme naše zážitky někomu vyprávět, stejně nepochopí, co se v nás odehrává. Je těžké pochopit něco, co jsi sám neprožil.

Martin se rozhodne napsat Vladanovi SMS o našem úspěchu. Odpověď s blahopřáním přišla záhy, ale neopomenul se pochlubit svými najetými km na kole. Jeden z důvodů, proč nešel s námi, byly jeho kolena, která si nechtěl zničit při našich výstupech, protože do konce roku mu chybí ujet nějaké km do 10 tisíc. Martin chtěl, abych mu něco napsala a hodil po mě mobilem. Začala jsem něco smolit, jako že přišel o ty super zážitky, ale na mobil mi skákala nesmyslná slova, byla tam nastavena totiž T9 a já tenhle způsob psaní neovládám. Martinovi se ten nesmysl, co mi vylezl, líbil a pár lidem to rozeslal. Byli jsme mrtví smíchy. Ta esemeska zněla: LIONENOM KRMEL NA MOC CHEBSBU CHINI.

Když jsme se vyblbli, vše vypili a nabažili se nádherného výhledu, byl čas vrátit se do tvrdé reality. Se smíšenými pocity jsem si zabalila a ještě než se začneme sestupovat, musím si odskočit. Seběhla jsem stranou, a když jsem se vracela, míjím strom a já dostala potřebu si na něj vylézt. Za chvíli jsem se ocitla v koruně a volám na kluky, že jsem se dostala o něco výš než oni. Ale ouha, chtěla jsem dolů a nastal problém. Chvíli jsem se tam motala, přendavala nohy z větve na větev, hošani se bavili, ale na konec jsem našla způsob jak dolů.

A teď už nezbývá nic jiného než vyrazit na zpáteční cestu, na které se povedl Martinovi pád a pěkně si ohnul hůlku. Měl však štěstí, že dnes už jí služba skončila a do příštího Akdasu bude v pořádku. Pomalu se blížíme k lidským obydlím a procházíme rájem zahrádkářů, když v tom vidím valící se kouř u jedné zahrádky, před kterou pilně hrabal listí jakýsi zahrádkář. Má láska a úcta k přírodě mi nedovolovala mlčet a rozhodnuta volám: „Halo pane zemědělče!“ (musela jsem volat asi třikrát, než mě zaslechl) „Čímpak topíte, plynem?“ A on na to: „Ne, listím.“ Ptám se: „Co ekologie?“ Nyní jsem čekala, že mě pošle kamsi, ale pán byl družný a viditelně ho téma zaujalo. Začal mě seznamovat s problémem „Kam s listím“ a já zjistila, že to opravdu problém je. Ze všech možných variant, které jsem se mu snažila vnutit, ani jedna nebyla reálná. Kompost nemá, jelikož nic nepěstuje. Nabízel ho svým zahrádkářským sousedům - bez úspěchu, také nezakládají záhonky, nakonec ho prý zkusil nabídnout městu a zadarmo, aby bylo čím hnojit městskou zeleň, ale také nebyl zájem. Snadnější přihnojování je chemickými prostředky. A pán pořád mluvil, já se kousala do rtů, abych nevyprskla, protože mi to připadalo dosti zábavné. Když však pán mluvil to samé dokola a řeč byla o ničem, omluvila jsem se a odkráčela za řehtajícími kluky stojících tak, aby nebyli v dohledu.

Se smíchem jsme dorazili až na sídliště, kde smích přešel ve smutek, že ta naše skvělá akce opravdu skončila. Ještě jsme společně pojedli můj, jak řekl Martin, výborný guláš a prohlásil, že už kvůli tomu guláši půjde další ročník Akdasu. My však dobře víme, že to nebude kvůli žádnému guláši, ale pro ty nezapomenutelné chvíle.

Mapa pam�tn� list

mapa expedice   pamětní list

expediční průkaz

následující Akdas