AKDAS 1987

Třetí ročník se konal po dvou a půlleté pomlce způsobené plněním vlasteneckých povinností. Pokud jste četli pozorně, neuniklo vám, že z původní sestavy jsme zbyli já a Martin. Zbytek zakládajících Akdasáků přestal o horu jevit zájem. A tak už to chodí, když někdo ztratí zájem o Akdas, hora si žije dál svým životem a je ochotná přijmout každého, kdo najde odvahu ji zdolat. Na expedici se nechali zlákat tři noví členové včetně první ženy, která se vyrazí popasovat s nástrahami Akdasu. Po zkušenosti s Dickem jsme je hned zkraje upozornili, že posedět u sklenky pivního moku se sice dá, ale pouze večer před startem. Pak už jaksi na podobné kratochvíle nebude čas, nálada a vlastně ani síla.

Nový člen Radek zajistil horskou ubytovnu na dvě noci. Její roli tentokrát sehrála bouda kraslických kynologů, vyrobily jsme potřebné rekvizity a mohlo se vyrazit.

Pátečního předstartovního večera jsme v restauraci U jelena projednali strategii postupu, aby nás druhý den nezaskočila nějaká nečekaná příhoda.

V sobotu 14. listopadu v časných ranních hodinách vyrážíme směr kraslické nádraží vyčkat zdejší lokálku, která nás přemístí pod olovské hvozdy. Jako hrdý čerstvý majitel jednooké zrcadlovky Practica BC1 jsem celý průběh expedice řádně zdokumentoval poměrně velkým počtem barevných snímků.

Opět o nějakou tu zkušenost bohatší vyrážíme za svítání dobýt kótu 632 m. V celku svižně ze svého seznamu škrtáme jeden kopec za druhým. Pochopitelně s nastoupanými metry je každý následující výstup zaplacen větší námahou a bolestí, ale po dnešním dni již víme, že se dá první dvoutisícovka dokončit za světla!

Pak už jenom rotavské nádraží, vlak, pár grogů U jelena a horolezecká ubytovna.

 

* * *

 

Druhý den vyrážíme ve čtyřech. Martina zradily jeho kolenní klouby a musel, ač nerad, poprvé přerušit souvislou šňůru výstupů. Po pár kopcích výpravu opouští Romana. Z toho vyplývá, že se letos Akdas své pokořitelky ještě nedočká.

Na vrchol Akdasu se se mnou dostavují Radek a Mário. Poprvé poznávají ten neopakovatelný pocit překonání tři tisíce metrů vysokého obra.

Po třetím ročníku nikdo po celé věky o Akdasu neuslyší, nikde nebude spatřen a usne hlubokým spánkem. Jeden by řekl, že takhle vypadá konec něčeho, co se již nemůže probudit k životu, ale věci se stanou tak, jak předurčil osud. Díky událostem budoucím se hora Akdas jednoho dne znovu objeví a po jejích svazích se budou opět procházet horolezci. Hora bude znovu nevyčerpatelnou studnou poznání a dobrodružství pro každého, kdo podlehne jejímu kouzlu.

 

Zatím si ale na tu pravou chvíli bude muset dlouhé roky počkat.

expediční průkaz

následující Akdas