AKDAS 1985

Po úspěšném dokončení první expedice na horu Akdas jsme se nemohli dočkat, kdy si naše horolezecké dobrodružství zopakujeme. Pokud jsem se měl účastnit i já, muselo se vyrazit během prvních tří měsíců roku 1985, protože jsem začátkem dubna nastupoval základní vojenskou službu. Proto se druhý ročník uskutečnil již dva měsíce poté, co jsme poprvé vztyčili vlajku na vrcholu Akdasu.

Hned na začátku mého povídání se musím přiznat, že jsme se při přípravě druhého ročníku dopustili toho nejhoršího prohřešku, jaký si dokážu představit. Vím, co se stalo, se již nikdy nedá vrátit zpět, proto navždy zůstane rok 1985 zapsán do dějin Akdasu černým písmem. Asi jsme si nevážili pokladu, který vlastníme, snad jsme toužili poznat něco nového, ale hlavně jsme byli krátkozrací a hloupí. Upřímně: Následující věta se mi sem bude psát jen velice stěží, ale nemohu a nechci překrucovat historii nebo dokonce některé skutečnosti zatajit. Abych to měl za sebou: Druhý ročník našich expedic nenesl název hory zaslíbené, ale pojmenovali jsme ji podle italské třítisícovky Adamello. Nechci na někoho svalovat vinu, namočeni jsme v tom byli všichni (Martin vyrobil plakát s nápisem, já zase průkazky s názvem expedice) ale řekl bych, že nejvíc se na této tragédii podepsal náš Vladan Aktivní. To on musel zase začít listovat v tom zpropadeném školním Atlasu a vymýšlet nějaké novinky.

Vraťme se ale k vlastnímu průběhu expedice, abych vám nezkazil zbytek čtení. Slibuji, že pokračování této kapitoly už bude jen v pozitivním duchu.

Osazenstvo expedic se nám začalo pomalu rozrůstat a na start se nás tentokrát mělo dostavit úctyhodných pět. Kromě naší kompletní čtyřky z prvního ročníku měl přibýt Martinův kamarád Dick, na kterého jsme byli všichni zvědaví. Doposud jsme ho znali pouze jako jméno z Martinových vyprávění.

Světe, div se, ale my se na startu sešli v plánovaném počtu! Jak se později ukáže, pro někoho byl tento ročník posledním Akdasem v životě a pro Dicka byl první a zároveň poslední hned v na začátku prvního dne.

Trasa byla velice podobná té loňské. Je velice pravděpodobné, že jsme celý plán přesunu jen opsali. Dokonce počasí bylo srovnatelné s tím před dvěma měsíci: Teploty mírně nad nulou, místy poprašek sněhu.

Za svítání vyrážíme na první kopec - kótu 632 metrů - východně od Oloví, kde jsme začínali loni a budeme začínat ještě několikrát. Ani to nebolelo a máme za sebou prvních 170 metrů. Tak si ho pro veliký úspěch vylezeme ještě jednou, aby se nám to lépe počítalo. V tento moment již Dick začal větřit, ale ještě mlčel, jen na něm bylo patrné jeho překvapení nebo to bylo zděšení? Když jsme se přesunuli o kousek dál a začali zdolávat další kopec poprvé a v zápětí podruhé, muselo to jít z Dicka ven. Oznámil nám, že v této akci nadále nehodlá pokračovat, myslel si, že to celé byla pouhá záminka k tomu, abychom se po hodině sebrali a šli někam zapařit. Teď jsme byli pro změnu překvapení my. Co naplat, na nádraží to měl jen kousek, připravil se tak o zážitek, který mohl vyprávět vnoučatům.

Zbytek dne už byl pro nás zkušené horolezce běžnou rutinou, žádné překvapení na nás v houští nečekalo, protože jsme měli Vladana po celou dobu pod kontrolou a nedali mu šanci na nějaké jeho excesy. Kotlík se na zádech nikomu nebimcal a prádelní šňůra zůstala na sušáku. Třebaže jsme si mysleli, že poučeni z minula máme časový rozvrh pevně ve svých rukou, poslední kopce vylézáme ve tmě. Po zdolání posledního vrcholu totálně ztrácíme orientaci a nemáme tušení, ve které části údolí řeky Svatavy se nacházíme. Naším cílem mělo být rotavské nádraží. Stojíme na kolejích a netušíme, kterým směrem se máme vydat. Možnosti jsou dvě. Nakonec zvolíme jihovýchodní směr. Nevidíme ani na krok, slyšíme jen klapot hůlek svých souputníků. Tu se před námi začíná ve tmě rýsovat něco velkého černého. V ten moment nebylo pochyb, že námi zvolený směr byl zrovna ten nesprávný, protože velká černá věc před námi byl železniční tunel mezi Olovím a Rotavou. Zdecimováni únavou jsme nenalezli sílu na vymýšlení peprných slov, jen jsme udělali čelem vzad a tupě počítali hůlkami pražce. Pak vlakem do Kraslic a odsud autobusem do základního tábora, který se tentokrát nacházel v jedné z místností rotavského kina.

Za zmínku snad ještě stojí, že jsme při přesunu do kina svým neobvyklým vzezřením a chováním neunikli ostřížím zrakům motorizované hlídky Veřejné bezpečnosti. Záhy jsme byli na místě podrobeni menšímu výslechu. Námi pečlivě vážené odpovědi soudruhy uklidnily a nás zase uklidnilo, že oni jsou klidní jak skřítci, tudíž dnešní noc nebudeme trávit na služebně ani v psychiatrické léčebně. Rozloučili jsme se, abychom šli každý za tím svým, oni za svou prací a my složit svá znavená těla.

Ještě že se Dick s námi nedostal až do této fáze, určitě by se těšil, že konečně posedíme a popijeme. Nám ale zbyly síly už jen na rozbalení spacích pytlů a zalehnutí.

* * *

Na rozdíl od Dicka jsme věděli, co můžeme očekávat a tudíž nás nepřekvapilo, že to Vladan na druhý den zabalil, a to navždy. Na Akdasu ho už nikdo nikdy nespatřil. Třebaže si to ani trochu nezasluhuje, stal se akdasáckou legendou, která je každý ročník vzpomínána, jeho duch se vznáší nad výpravami, píšou se mu pozdravy z vrcholů a ještě má tu drzost se prohlašovat za duchovního otce Akdasu. Ale co je to za otce, který se na své děti vykašle a dá je do dětského domova?

Na Akdasu to chodí tak, že první den je zejména v jeho druhé polovině o bolesti, abychom se druhý den probudili s čerstvými silami a šli si pro svou odměnu v podobě dobytého vrcholu. Ne jinak tomu bylo i během druhém ročníku. Spolu s oběma Martiny jsme s každým výstupem odečítali metry zbývající do slavnostního finále, které na nás čekalo na rotavských Varhanech.

Tady se s Akdasem navždy rozloučil i jeden z Martinů a zároveň se stal třetím horolezcem, který zdolal nejtajemnější horu světa.

 

následující Akdas