AKDAS 1984

Hlavní součást příprav každé expedice představuje zejména zpracování itineráře, podle kterého se důsledně postupuje, aby bylo vrcholu dosaženo ve správný čas na správném místě a hlavně ve správné nadmořské výšce. K vyhotovení takového jízdního řádu bohatě postačí turistická mapa s vrstevnicemi a základní dovednost dokázat sečíst několik čísel dohromady. Vzhledem k poloze naší rodné sudetské osady není v okolí o terénní vyvýšeniny nouze, čímž nevznikla nutnost se za účelem zdolání hory Akdas přesouvat do jiných končin naší vlasti.

Místem startu bylo určeno městečko Oloví díky jeho vhodné poloze. Od Oloví vede k rotavskému nádraží údolí řeky Svatavy lemované četnými kopci. To pro nás představovalo hlavní směr našeho postupu. V průběhu prvního dne jsme měli v plánu nastoupat prvních 2000 metrů. Tato strategie se hned napoprvé osvědčila a stala se standardem pro všechny následující ročníky.

Dále bylo třeba zhotovit expediční průkazky, které se nosily viditelně připnuté na oděvu. Zdůrazňovaly výjimečnost celé akce a zvyšovaly pocit sounáležitosti. Dále jsme se snažili vybavit tak, aby každý detail co nejvíce evokoval zdání vysokohorské expedice. Nechyběl stan ani spací pytle, horolezecké lano jsme neměli, nahradila ho tedy prádelní šňůra. Martinův batoh zdobil kotlík na vaření a na sobě jsme měli různé části prapodivné výstroje jako lyžařské brýle, koženou páskovou cyklistickou přilbu a své příruční zavazadlo jsem měl vyzdobeno červeným křížem, aby se podobalo lékárně. Vyrobila se vlaječka, která bude na vrcholu zasazena do země.

Nutno vzpomenout lyžařské hůlky. Pro každého stačila jedna - dvě by překážely. Hůlka se ukázala jako velice dobrý pomocník a pohybový urychlovač. V podstatě jsme vynalezli hole, se kterými dnes brázdí stezky turisté. Tehdy jsme ale od kolemjdoucích sklízeli jen posměch a jejich reakce při pohledu na naše revoluční vybavení se omezila na pouhé poklepání si prstem na čelo. Měli jsme si to tehdy nechat patentovat.

Vyrážíme s nulovými zkušenostmi hnáni zvědavostí. Na místo srazu jsme se dostavili tři. Původně se mělo jít ve čtyřech, ale o tom se rozepíšu až za chvíli. Následuje pěší přesun na rotavské nádraží a odsud vlakem směr Oloví. Vyráželo se brzy zrána památného data 29. 12. 1984. Tou dobou bylo sněhu poskrovnu, v opačném případě by nám bílé nadělení jistě způsobilo nemalé potíže. Pro všechen ten zápal pro věc jsme si až tak nedělali starosti s tím, jestli nám vystačí tekutiny a zda energetický výdej náhodou nepřevýší potravinový obsah našich zavazadel.

Aby bylo dosaženo požadované nadmořské výšky s co nejkratšími přesuny po rovině, vylézaly se některé kopce opakovaně 2x, někdy i 3x. Tento systém působil trochu depresivně, ale ne zase tolik, aby nás odrazoval od našeho záměru. Pro dokonalou simulaci výstupu jsme se pokoušeli o slaňování pomocí prádelní šňůry. Takový způsob zdolávání hory Akdas se neukázal moc efektivní a v lesnatém terénu způsoboval nemalé snížení rychlosti našeho postupu. Proto bylo od této techniky jednou a pro vždy upuštěno.

Příprava potravy pochopitelně probíhala taktéž v horolezeckém duchu. Ke slovu se dostal kotlík, zápalky, sesbírané klacíky a některý z tehdejších polévkových produktů od Vitany.

Při jednom výstupu jsme spatřili zvláštní úkaz. Na svahu kopce nad námi jsme zpozorovali postavu v modré teplákové soupravě, která když zjistila, že jsme ji zahlédli, kvapně zmizela mezi stromy a již se neukázala. Následně vznikla debata, zda to, co jsme viděli, byla skutečnost nebo se nám únava podepsala na našem vnímání reality. Vše se odehrálo tak rychle, že jsme si nedokázali dát dohromady, co se vlastně stalo.

Dnes již víme, že jsme v ten den spatřili zhmotnělý přízrak. Démona, který se na dvou expedicích dokonce na určitou dobu ukázal ve své lidské podobě. Duch našeho čtvrtého člena Vladana, byl po celou dobu naším souputníkem. Díky své nezodpovědnosti se Vladan nedostavil na start první expedice, jeho duše byla tehdy prokleta a je odsouzena na věky doprovázet každou výpravu na horu Akdas. Jedna z legend vypráví, že je to právě Vladanův duch, který má na svědomí četné lidské ztráty, ke kterým během expedic dochází.

Nezkušenost, kotlíkaření, slaňování a další začátečnické chyby způsobily časový skluz, jenž měl za následek dokončení prvního dne expedice v pozdních večerních hodinách, a to jsme ještě měli před sebou bivakování, které jsme si naplánovali u rotavského rybníku Plivátko. K Plivátku jsme dorazili za hluboké tmy a začali nesměle rozbalovat stan. Prosincový večer nepatřil k nejteplejším, únava po náročném dni s námi taktéž docela zamávala a představa usínání ve stanu za těchto podmínek v nás velké nadšení nevzbuzovala.

Byl jsem to já, kdo jako první vyslovil kacířskou myšlenku jít se vyspat do tepla našich domovů. Jak se záhy ukázalo, stejný směrem se ubíralo uvažování mých dvou kolegů, pouze nesesbírali tu odvahu návrh vyslovit. Tudíž nebylo nutné je přemlouvat a šlo se přespat nikoliv pod plátěný přístřešek, ale do pětihvězdičkových horolezeckých ubytoven.

Ten večer jsme usnuli spánkem spravedlivých, který strážil Vladanův duch.

 

 

* * *

Druhý den opět vyrážíme ve třech. Sestava se však změnila. Jeden z Martinů se nedostavil a stal se tak první lidskou obětí v historii Akdasu. Zato se dostavila lidská reinkarnace Vladana Velikého. Dějiště: Rotavské kopce a vlastně pořád jen ty kopce.

Jestli jsme předchozí den ošidili zásobování, vězte, že tentokrát jsme tuto část zajištění expedice vyloženě odflákli. Žaludky nám zpívaly árie, před očima se nám dělaly mžitky a nebýt Martina, který do svého zavazadla prozíravě přibalil sesbírané čokoládové bonbóny z vánočního stromku, mohla celá naše slavná výprava skončit v troskách.

Na vrchol nacházející se nad čedičovým útvarem zvaným Rotavské varhany jsme se dostavili v odpoledních hodinách. Zabořit vlaječku do hlíny, pořídit vrcholové foto a šupem domů, vždyť již zítra se bude slavit konec roku. Vlaječku jsme nechali na místě, aby ostatním příchozím připomněla naše hrdinské činy.

následující Akdas